další instituce resortu ŽP  
Správa jeskyní ČR CZ PL EN RU DE
Jeskyně Na Turoldu
Spustit virtuln prohldku

Geologický vývoj oblasti 

Pavlovské vrchy, monumentálně vystupující z roviny jižní Moravy, nejsou geologickou součástí starých jednotek Českého masivu. Jejich horniny jsou mladší a náleží ke Karpatské soustavě, jejíž geologická stavba je výsledkem horotovorných procesů třetihorního alpsko-karpatského vrásnění. 
Pavlovské vrchy náležejí k okrajové, čelní části příkrovu vnějšího flyšového pásma Vnějších Západních Karpat, který byl v průběhu třetihor horotvornými procesy přesunut od východu do dnešní pozice u Mikulova. Tento flyšový příkrov je na Pálavě tvořen silně zvrásněnými jílovci, pískovci a slepenci jednotek ždánické a pouzdřanské (starší třetihory). Do těchto měkkých hornin byly při horotvorných pohybech zavlečeny bloky pevných jurských až spodnokřídových vápenců (tzv. ernstbrunnských) a tmavých jílovců (klentnické souvrství). Tyto bloky mnohem starších hornin než okolní flyš byly odtrženy z druhohorního podkladu, který podle průzkumných vrtů dnes leží na žulách Českého masívu až hloubkách přes 2km.
Příkrovovou stavbu Pavlovských vrchů modelovalo několik horotvorných fází.  Patrně k nejvýraznějším pohybům došlo v mladších třetihorách mezi stupni karpat a baden asi před 16,5 miliony let, kdy se čelo karpatského flyše vyzvedlo nad mořskou hladinu, přesunulo přes spodnomiocénní sedimenty východního okraje karpatské předhlubně a vyvrásnilo do příkrovové stavby Pálavy. Následně bylo toto nové horstvo ve spodním badenu obklopeno teplým mořem a na jeho obvodu se ukládaly pestré příbřežní a deltové sedimenty, později i bahna hlubšího moře. Před čelem flyšových příkrovů to byla poslední mořská záplava. Asi před 15 miliony let však došlo k výrazným zlomovým poklesům při východním úpatí pálavského horstva, kam proniklo teplé tropické moře vídeňské pánve. Za dalších 9 milionů let zde stačilo nahromadit až 3000 m mocné souvrství mořských a později jezerních mladotřetihorních usazenin.
Ve starších čtvrtohorách se v závislosti na střídání ledových a meziledových dob vyvíjely říční terasy a na svazích vápencových bradel složitá souvrství vátých spraší a sutí. V drsných podmínkách ledových dob mrazové zvětrávání vápenců vytvářelo izolované skalní věže, kamenné osypy a půdotoky na celém obvodu vrchů. Poslední opakované tektonické pohyby ještě v pleistocénu lámaly bradla druhohorních vápenců podél starých zlomů a ovlivňovaly tak vznik a vývoj krasových jevů a pohyb podzemních vod.
Téměř ve všech sedimentárních horninách Pavlovských vrchů, ať se jedná o cca 150 milionů let staré ernstbrunnské vápence nebo mnohem mladší pestré série třetihorních usazenin, jsou zachovány zkamenělé doklady života, převážně schránky mořských měkkýšů a mikroskopických planktonních organizmů. V prachovém písku z panonu mladších třetihor byly nalezeny kosterní zbytky praslona rodu Dinotherium, drápatého kopytníka Chalicotherium a prakoněHipparion, staré asi 11,5 milionu let. Ze staročtvrtohorních, převážně sprašových, usazenin pochází mnoho nálezů obratlovců, mezi nimiž vynikají zejména pozůstatky rozměrných koster mamutů. 

Vývoj jeskynního systému na Turoldu

       Vrch Turold, foto I. Mrázková     Svrchnojurské až spodnokřídové ernstbrunnské vápence Pavlovských vrchů jsou výrazně postiženy zkrasověním a zvětrávacími procesy, které probíhaly v několika časových etapách.  Jeskyně Pod vrcholem, foto J. Kolařík
Předpokládá se, že poprvé začaly zvětrávat  již před více než 100 miliony let ve spodní křídě, kdy se na určitou dobu staly souší před další mořskou transgresí a usazováním klementských vrstev svrchní křídy. V té době byly součástí horského pásu, který se táhl z Rakouska až na severní Moravu. Již tehdy ve vápencích vznikaly první krasové dutiny a současně docházelo k jejich dolomitizaci.
Další vývoj krasových jevů pokračoval až po začlenění útržků druhohorních masivů do ždánické jednotky a vzniku příkrovové stavby v průběhu hlavních fází alpsko-karpatského vrásnění. Jednotný podzemní jeskynní systém se vyvíjel nejspíše po miocenním stupni badenu před 15 miliony let a následně, kdy po ústupu badenského moře začal souvislý suchozemský vývoj celého bradla, který trvá až do současnosti. Opakovaně však byly vápence a s nimi i tvořící se jeskynní systémy v průběhu třetihor ještě rozrušovány mladšími příčnými zlomy, posledními dozvuky alpsko-karpatského vrásnění.
Z povrchových krasových jevů jsou na Turoldu pozoruhodné menší věžovité útvary ve vrcholové partii lomu a škrapy, vyvinuté na malé ploše východně od vrcholu. Před vytěžením lomu však zde existoval i krasový kaňon a menší krasové strže a rokle.
Podzemní krasové jevy lze vysledovat ve dvou krasových úrovních. Vyšší je v nadmořské výšce 365 m,  a patří k ní jeskyně Pod Vrcholem a dutiny v severní stěně lomu. K nižší úrovni náleží Jeskyně Na Turoldu a Liščí díra s vertikálním rozsahem 295 – 250 m n. m. V minulosti byla mezi oběma systémy ještě jeskyně v úrovni 330 – 320 m n. m. Všechny jeskyně na Turoldu dnes představují patrně jen torza  souvislého odvodňovacího systému, který začínal ponorovou jeskyní Pod Vrcholem. Většina systému však byla postupně zničena při těžbě vápence.
 
Copyright © Správa jeskyní ČR | napište nám | mapa stránek | design by virushka | created by ONESOFT s.r.o.