další instituce resortu ŽP  
Správa jeskyní ČR CZ PL EN RU DE
Kateřinská jeskyně
Spustit virtuln prohldku

Vchod do Kateřinské jeskyně„K západu na konec pouti uchystáno cestovateli ještě jedno překvapení v jeskyni Kateřinské, ačby se zdálo, že po tolika procházkách podzemních mysl téměř již ustála. Nizounkým vchodem přichodí se do ohromné dvorany, jež k nejrozsáhlejším i nejvyšším se řadí ze všech jeskyň našeho císařství. V prostředku této prostory zdvihá se takořka celý kopec balvanů z klenby spadených, jež bez ladu a skladu v pusté směsici nahromaděny jsou. Z toho vrchu nejdokonaleji se objevují velikánské rozměry děsné jeskyně, kteráž jinak sem a tam i pěknými útvary krápníka se honosí, a to proto, že zřídka kdy navštěvována bývá, jelikož z cesty leží. Ku vysvětlení jejího jména sluší ještě podotknouti, že prý za dávných časův jistá děva Kateřina zbloudivši v jeskyni, zpáteční cesty více nenalezla a bídně zahynula. Až podnes nebylo by radno bez vůdce tam se odvážiti..."

Takto barvitě popisuje roku 1858 Jan Nepomuk Soukop Kateřinskou jeskyni. Prostory staré Kateřinské jeskyně zřejmě odnepaměti lákaly dobrodruhy a odvážlivce. Systematický průzkum byl započat až v 2. polovině 19. století. Největší podíl na archeologických a speleologických výzkumech měl v tomto období Dr. Jindřich Wankel, který popsal podzemní chodby a učinil nález neolitického ohniště. Za zmínku však stojí návštěva archeologa Klimenta Čermáka roku 1876, který se svým průvodcem Kučerou prožil v prostorách Kateřinské jeskyně 20 hororových hodin:

Nejsensačnějším stal se případ věhlasného archeologa Klimenta Čermáka z Čáslavi, jenž byl velikým ctitelem dr. J. Wankela, svého učitele praktické prehistorie. Vydal se proto na cestu do Blanska, kde studoval nejprve Wankelovy sbírky, a třetího dne se pustil na pouť do moravských jeskyň. Tato cesta měla velice dramatický průběh a byla Čermákem živě popsána ve stati „Dvacet hodin v temnostech podzemních„ (Lumír, 1876, č. 3). Wankelem, jako současným svědkem, byl příběh vylíčen, jak následuje, s dodatky podle Čermáka. „Při exkurzi k Macoše poznal jsem domorodce jménem Kučera, jenž byl průvodčím cizinců do jinak nepřístupné Kateřinské jeskyně. Před vstupem do jeskyně rozžal tenkou lojovou svíčku a brzy jsme se ocitli ve velkém dómu, jenž na mne působil nepopsatelně mohutným dojmem. Prostora tato je plná rozsedlin a divoce rozmetaných spoust kamení, uprostřed s navařeninou mocných balvanů." Putovali tak po jeskyni bez starosti, až světlo počalo dohořívat; teprve pak pomýšleli na návrat.

„Kde to jsme," volá pojednou Kučera zděšeným hlasem, „včil nevím kudy kam, už se z Kateřinky nedostanem." Čermák pokračuje: „Zdálo se mi, jako by Kučeru zachvátila šílenost. S vytřeštělým zrakem začal skákal přes balvany, vrazil do vysoké chodby, zabočil napravo do jiné, obrátil se a pádil zpět přes hromadu kamení. Upadl jsem mezi kameny a narazil v pádu o hranu; nedbaje strašné bolesti drápu se na kamenitou stráň. Kučera zamotav se upadl na obličej. Běžíme do nějaké chodby a po chvíli poznáváme, že je to tatáž chodba, z které jsme začali nešťastný svůj návrat. Kučera upírá na mne tupě vypoulené oči a jeho třesoucí se ruka udržovala jen stěží prskající oharek. Znova nazpět do sálu, napravo první, druhou, třetí chodbou, opět se drápeme na hromadu balvanů, která se stala pro mne opravdovou Golgotou. Skok na skok, pád na pád, až jsem nadobro zapadl do hluboké propadliny. Ležím tu s poraněnou rukou bolestně sevřen a vidím, jak Kučera vytřepává z připálené ruky dohořívající rozlitý oharek. Nato rozestřela se kolem nás čirá tma mne obešla celá hrůza temnosti. Zůstaly nám jen sirky. Sáhl jsem do kapsy pro hrst výkresů, výtěžek mé cesty, a spalujíce jeden po druhém hledali jsme stále dále při klamné mizivé záři těch papírů. Poslední papír dohořel a zbyly sirky. Kolik máte sirek?, zvolal jsem na soudruha. Ještě jednu... I ta zhasla!, zařval jsem v spravedlivém hněvu a máchl rukou, jako bych chtěl ten poslední paprsek světla zachytit. Věčná tma nás obemkla, pohřbené zaživa v útrobách země. Z toho strnutí probudilo mne volání Kučerovo, teď mi každý byl bratr, přítel."

„Plížili jsme se po hlasu k sobě, až jsme na sebe narazili. Kučera uchopiv mne levicí, hmatal mi na obličej a hrdlo a při tom vzýval všechny svaté na pomoc. Ježíš Maria! Umřeme, Matičko Boží Křtinská, Matičko Svatohorská, Svatá panno Barboro, orodovnice všech havířů, Svatá panno Kateřino, tys nám dala! Budeme muset ze sebe žrát maso, raději bych neviděl 100 zlatých." Tak hořekoval Kučera. Nyní počali Čermák a Kučera oblézati stěny velkého dómu, opakovali to šestkráte, ale východu nenalezli. Není nejmenší pochyby, že se museli šestkráte k východu těsně přiblížit, ale vždy jej minuli. Hmatali v hluboké tmě kolem, klopýtali přes balvany, padali do jam, poranili se na celém těle, a co se jim nepodařilo při svitu světla, to stalo se v temnotě nemožným. Voláním nemohli si pomoci, neboť hlas neproniká odsud do žlebu. Hodina prchala za hodinou, den chýlil se nahoře ku konci a nyní mučivá trýzeň sevřela nakonec oba zajatce; znova dali se do hledání, znova a znova tápali po východu, ale znova a znova bez výsledku.

Unaveni, po celém těle potlučeni a zraněni, zimou ztuhlí, sklesli konečně na tvrdou skálu; oddali se svému osudu. Naděje na záchranu zmizela. „Vžil jsem se do černé temnoty tak", píše Čermák, „že jsem určoval hodiny hmataje na ciferník hodinek. Čas ubíhal kupodivu; byly již tři hodiny v noci. Nebudu líčiti všechny ty zoufalé výpravy, jež jsme opět a opět podnikali." Nastalo ráno, ale zajatcům nepřineslo světlo - pořád ta hrozná tma, to věčné temno. Znova prchala hodina za hodinou, již vynořilo se v jejich duši strašidlo smrti hladem, zoufalost se jich zmocňovala. „Jazyk mi oněměl, ruce spadly bez vlády k tělu, hlava s vytřeštěným zrakem se naklonila kupředu"... vtom: „Aj, slabá záře se objevila, rudne, hlasy se ozývají dutě, již rozeznávám zřetelně slova. Pochodeň! Na kolenou se vztyčuji, rozpjav ruce vstříc blížícím se postavám, slzím, pláču a potácím se vstříc spásné pochodni." „ Kde je?" táže se jeden hlas. „Tam při cestě u kamene." „Běžím jim v ústrety, již tisknu, třasa se po celém těle, ruce zachránce." Byli zachráněni mlynářem z blízkého Skalního mlýna, jež rozpomenuv se, že předešlého dne průvodce Kučera s cizincem zašli do Suchého žlebu a dosud se nevrátili, připadl na šťastnou myšlenku, zda naposled v Kateřinské jeskyni nezabloudili. „Uchopil jsem mlynářovu levici, sevřel ji a táhl zachranitele k východu. Jak vypsati mám pocity, v nichž jsem zajásal. Poklekl jsem na kolena, když mne opět obklopilo jasné světlo denní. Jest pravda, že žiju, není to pouhý sen? ptám se. Lidé vůkol útrpně na mne pohlížejí - již ten rozedraný oděv povídá jim, co jsme zkusili. Znova jsem se rozhlédl po krajině. Překrásná jsi matko země, odvěká, tvořící a živící."

Za zcela nevyjasněných sporů s mlynářem Rubešem, který na začátku 20. století bádal v koncových partiích Kateřinské jeskyně, objevuje prof. Karel Absolon dne 10. října 1909 novou Kateřinskou jeskyni. Za necelý rok je pak celá jeskyně zpřístupněna veřejnosti a elektricky osvětlena. V letech 1910 - 1918 prováděl prof. Absolon průzkum spodního patra tzv. Kalcitové chodby. V roce 1940 zahájil profesor Absolon speleologický průzkum koncových partií dómu Zkázy, při kterém objevil horní patra Kateřinské jeskyně ve výšce přibližně 40 metrů na úrovní prohlídkové trasy. Dalšímu postupu ve směru k Macoše mu však bránil mohutný a nebezpečný zával balvanů tzv. „Dantovo peklo". „V celém krasu neznám místa hrůznějšího" popisuje profesor Absolon, „na jednom místě dva nesmírné balvany se opíraly o sebe jen svými hranami a tu jsme si zinscenovali neobyčejné divadlo uvedením kolosů v pohyb. Položili jsme mezi ně několik kg dynamitu, vedli dlouhou zápalnou šňůru až k místu absolutně bezpečnému, odkud balvany bylo možno dobře vidět, osvětlili je reflektorem a pak nálož přivedli k výbuchu. Balvany se daly do pohybu a drtily se o sebe hranami, což vydávalo příšerný skřípavý, sípavý, drnčivý zvuk, který nelze napodobit." Ani přes tyto pokusy se nepodařilo pracovní skupině profesora Absolona, ani dalším badatelům proniknout skrz zával do dalších hypotetických prostor mezi Kateřinskou jeskyní a propastí Macochou.

Na počátku 90. let 20. století se podařilo speleologům objevit jeskyni Ventarola, která souvisí s horními patry Kateřinské jeskyně.

Prohlídková trasa Kateřinské jeskyně prodělala několik fází rekonstrukce a v současné době ji navštíví 70 - 80. tisíc návštěvníků ročně.

Lebka medvěda, foto Igor HamaPaleontologie a archeologie

Stará část Kateřinské jeskyně patří mezi významné paleontologické i archeologické lokality. Zcela unikátní je hromadný nález celých medvědích koster v tzv. Medvědím komínu, který vybíhá z Hlavního dómu. Jedná se však o jinou arktoidní formu medvěda než byl Ursus Spelaeus, známý zvláště ze Sloupských jeskyní. Medvěd nalezený v Medvědím komínu nežil v jeskyních, ale pravděpodobně zimoval ve slujích nad Kateřinskou jeskyní. V tomto období pak došlo k prořícení dna sluje do Medvědího komínu a živočichové byli pohřbeni v sedimentech. Hromadný nález koster učinil profesor Karel Absolon roku 1936.

Mohutný portál a zčásti i pokračující chodba Kateřinské jeskyně sloužily člověku v několika časových údobích jako sídliště. Nejstarší nálezy kamenných nástrojů pocházejí z Magdaleniénu (mladší doby kamenné). Stáří předmětů je přibližně 12 000 let. Další osídlení je doloženo nálezy bronzových předmětů z mladší doby bronzové a doby halštatské (9. - 7. stol. př.n.l.).

Kateřinská jeskyně nepatří z pohledu archeologie mezi světově proslulé lokality jako např. Kůlna, Pekárna či Býčí skála. Je však důležitým článkem mozaiky poznání kulturního vývoje člověka v Moravském krasu.

 
Copyright © Správa jeskyní ČR | napište nám | mapa stránek | design by virushka | created by ONESOFT s.r.o.